Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Šílená kreativita může mít mnoho podob. A jedna z nich se evidentně jmenuje EIGENSTATE ZERO, nebo přesněji Christian Ludvigsson. Tento zřejmě poněkud excentrický multiinstrumentalista je totiž velmi specifickým zjevem na metalové hudební scéně. Evidentně striktní samotář, u kterého se kromě krátké epizody z konce devadesátých let v partě ODEUM (vydala jen dvě dema) nedá dohledat žádná zmínka o tom, že by působil v nějaké skupině. Jeho projekty tak nejsou, na rozdíl od tradice, nějakým odbočením od běžného týmového fungování, ale jsou to stěžejní prostory, kam se vtěluje Ludvigssonova hudební představivost. A že se jeho fantazie postupně rozvinula do opravdu neslýchaných rozměrů dokládá počin "Machinery Of Night" pod hlavičkou EIGENSTATE ZERO.
Nevím kde se tento pořízek, dnes již padesátník, schovával až do roku 2018. Budu rád za každou informaci. Ale právě rokem 2018 začíná jeho vpád na hudební scénu a to hned ve dvojí formě. Zjevuje se i pod názvem UNCHRISTIAN CHRISTIAN, kde prezentuje svoji lásku k death metalu a během přípravy první desky EIGENSTATE ZERO si jen tak bokem střihnul oldschool death v podobě EP "The Ballads Of Baphomet", kompletně vyprodukované během sedmi dní. A pod touhle "bokovkou" pak vydal ještě dvě alba, na kterých dle svých slov prezentuje poctu velikánům raného deathmetalu.
Tím hlavním těžištěm jeho tvorby je ale EIGENSTATE ZERO. Pod touto značkou se Ludvigsson vrhá na death metal z opačné strany. Mimo tradice a zavedená pravidla bere deathovou formu jen jako základ, na kterém se progresivním deformováním snaží postavit cosi hůře zařaditelné. Divoké riffování a útočný řev je složkou řekněme tradičnější, která z death metalové roviny často utíká do djentu a svou rytmickou neposedností a sekavou formou se blíží i k parádičkám po vzoru MESHUGGAH. Další složkou je bláznivá progresivní extravagance, občasně zdánlivé chaotické změny tempa a rytmu, mimostylové výpady brousící od jazzových rejstříků až k rockovým psychózám. Hraje si se syntetickými zvuky, a nebo to jsou snad skutečné jazzové dechy? Provedení je tak precizní, že to nepoznám. Ale to hlavní a nosné je samozřejmě kytara, zjevně prioritní nástroj, kterým se Ludvigsson prezentuje v různých podobách, většinou riffově agresivních, ale i bláznivě ztřeštěných a psychotických.
Zatímco debut "Sensory Deception" byl do jisté míry "jen" progresivní smršť, kde se míchali MESHUGGAH s vlivy klasického death metalu a divočin ve stylu raných ION DISSONANCE, na "Machinery Of Night" postoupil Christian o krůček dále a v některých okamžicích jako by se nechal inspirovat nadčasovým počinem Fredrika Thordendala (MESHUGGAH), který ve svém projektu FREDRIK THORDENDAL´S SPECIAL DEFECTS vychrlil nezapomenutelnou dávku kreativity. Ludvigssonova hudební posedlost je v mnoha ohledech podobná, nebo lépe řečeno výsledek jeho snažení v sobě nese podobnou auru zdánlivého šílenství, které přes jistý efekt šokovat představuje hlavně muzikálnost virtuosa a zdánlivý zmatek nikdy nepřekročí onu mez, která by z toho dělala něco jiného než specifickou, chytře a především funkčně poskládanou hudební produkci.
Christian Ludvigsson je jedinečný svými komplexními schopnosti interpreta a skladatele i nekompromisním přístupem milovníka death metalu, ale též entuziasmem a živočišností, kterou do své hudby dokáže vpravit. Jeho vize jsou možná mimo realitu běžného hudebního světa a trochu hůře stravitelné, ale o to více fascinující svou bohatostí a nápaditostí. A hlavně je to hudba, která si žije svým životem, žádný stylový levoboček nebo trendová umělotina. Tohle je hudba s charakterem, svérázná a jedinečná, která má prostě můj obdiv.
Zuřivě pádící hudební smršť proložená výbuchy kreativního šílenství. Snad první počin, u kterého se nestydím použít přirovnání k nadčasovému FREDRIK THORDENDAL´S SPECIAL DEFECTS.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.